Historie obce

Historie naší obce očima Andreje

Jednoho listopadového úterního večera loňského roku se v knihovně zastavil jeden cerekvický student vysoké škole s prosbou o zapůjčení knih o místní historii. Nebylo by na tom nic neobvyklého, pokud by se nejednalo o cizince žíjícího v naší obci. Nadpis mohl klidně znít "Historie obce očima cizince", ale myslím, že po přečtení seminární práce zmíněného studenta mi dáte za pravdu, že mnohý skalní obyvatel obce toho možná tolik neví o historii jako nyní on a slovo "cizinec" tedy není na místě.

***************************************************************************************************************

Univerzita Pardubice

Fakulta filosofická

Německý jazyk pro hospodářskou praxi

Veřejná správa

Vývoj mé obce do 1. poloviny 19. století 

30. 11. 2013                              

Vypracoval: Andriy Drach

 Obsah

Úvodní slovo 3

1. Číslo popisné 1 4
2. Obyvatelstvo obce 7
   1. Obecné údaje 7
   2. Číslování domů 7
   3. Nejstarší rod v Cerekvici nad Loučnou 8
   4. Proslulý cerekvický rodák  ……….…………………………………………………………………………………………..8

3. Stručný historický vývoj obce Cerekvice nad Loučnou 11
4. Litomyšl 13
5. Příklady samosprávy v obci Cerekvice nad Loučnou 14
   1. Kostel sv. Václava 16

Závěr 17

Zdroje………………………………………………………………………………………………………………………………………18

Úvodní slovo

Lidské dějiny, osobně pro mě, jsou bezbřehým tématem, ve kterém neznalý plavec rychle ztrácí orientační uvažování, pokud nebude mít dostatečné teoretické zázemí. Dějiny jsou můstkem pro změnu společenského uvažování, transformaci tradicí, vývoje průmyslu a techniky, dokonce i revoluci v společenských poměrech. „Od Adama“ až po „moderního člověka“ dějiny líčí velké krvavé bitvy mezi národy; vyzdvihuje chrabré, s ničím nesrovnatelné, skutky jednotlivců; oslavuje povznesení lidských myšlenek, které se projevují v praktických vynálezech nebo mistrovských dílech umělců, ať už se jedná o dechberoucí hudební kompozici nebo dle svého významu výjimečná sochařská díla. Egyptské pyramidy, Tádž Mahal, Velká čínská zeď, Hagia Sofia, Stonehenge, Koloseum, Chichén Itzá, ruské Kyže nebo chrám Vasila Blaženého, gigantická socha Krista Spasitele, tyčící se nad brazilským městem Rio de Janeiro jsou nejen výčtem fascinujících staveb a děl lidských rukou, které se můžou právem jmenovat divy světa, ale i živým symbolem nejrůznějších epoch, které odeznívají z hlubin historie. Samozřejmě, že výčet těchto absolutně výjimečných děl není, ani nemůže být úplný. Stručně jsem uvedl pouze ta, která představují jednotlivé civilizace. Nebojím se tvrdit, že každá éra dovršila svůj duchovní potenciál a našla své vyvrcholení v jednom z výše vyjmenovaných divů. Abych nemátl čtenáře, zpočátku bych chtěl vysvětlit, ve kterém smyslu jsem použil slovo „duchovní“. V jednom z mnoha rozhovorů na otázku, kdo nebo co, respektive které procesy budou řídit svět v následujících desetiletích, rabín Ješajahu Leibowitz odpověděl: „…všechno se bude opírat o psychologii národů..?“. Jisté je, že lidská bytost nepředstavuje pouze psycho-chemickou směs, která se modifikuje v průběhu dějin, což rabín následně nechává vysvětlit.

 Každá generace má své vlastní ideály, touhy, přání; má vlastní pochopení pro smysl a význam morálky, dobra a zla; jinak miluje, nenávidí, věří; má své vlastní představy, snahy, doufání a zklamání; a samozřejmě vkládá i jiné emoce do svého konání. Těžko bychom mohli procítit, kterými pohnutkami se řídili jednotlivci a národy, když se dočítáme o jejích skutcích z učebnic historie, i když racionálně můžeme vysvětlit jejich jednání. Odstínem jejich vnitřního světa pro nás snad může být hmotný svět, který dochovala ve všech svých projevech kultura. Pro mě je těžké poskládat do mozaiky a pochopit historické souvislosti a dějinné procesy v kůži soudobého člověka, kolem kterého se otáčí představitelky dnešní doby – pojišťovny, banky a nákupní centra.  Zdá se, že motto „chleba a hry“ svůj smysl neztratilo, jenom přeměnilo svůj charakter.

 Zadáním a úkolem mé seminární práce však není vysvětlení složitých filosofických metamorfóz. V mé práci se pokusím popsat vývoj jedné malé obce Pardubického kraje, ve které žiji již sedmým rokem. Ve srovnání s dějinnými událostmi vývoj mé vesnice je stejně důležitý jako kapka v moři.  Důvod výběru tématu je spíše osobní. S velkou pravděpodobnosti za několik let už nebudu bydlet ve vesnici se jménem Cerekvice nad Loučnou, a tudíž bych chtěl věnovat moji seminární práci, v této životní etapě pro mě už, rodné obci a vzdát ji tím čest a chválu, kterou si zaslouží.

1. Číslo popisné 1

    Ač čtoucí dané práce je již, předpokládám, unavený z příliš zdlouhavého a složitého úvodu, první kapitola seminární práce bude spíše volně navazovat na předmluvu. Opět chci zdůvodnit volbu tématu „Vývoj mé obce do první poloviny devatenáctého století“. Jednak jsem zvolil seminární práci, která by měla obsahovat historické údaje, protože dějepis jsem měl na základní a střední škole v kratičkém seznamu mých oblíbených předmětů. Tím druhým důvodem bude… A teď musím udělat krátkou zastávku, abych převyprávěl jednu historku, která mě hlavním způsobem pobídla k napsání seminární práce na dané téma. Stalo se to v pondělí 14.10. Kolem poledne jsem si šel zacvičit na zahrádku u našeho domu. Po několika shybech jsem přestával mít chuť na posilování a zároveň jsem uviděl jednoho stařečka, který se toulal u našeho domu. Když se barák rekonstruoval, tak zájem zvědavců byl pochopitelný. Tentokrát situace byla jiná a mně přítomnost starého podivína byla proti srsti. Neváhal jsem se jej oslovit a po krátké „rozvědce“ a několika otřepaných frázích vznikl celkem zajímavý rozhovor. Děda byl zřejmě v důchodu a svůj čas trávil cestováním po krásách Čech, Moravy a Slezska. Nebyl příliš náročný ve výběru zajímavostí a zkrátka jezdil téměř po každé více méně zajímavé vesničce na území     České republiky. Jeho putování bylo pro něho jistě velkou zálibou a nacházel v něm duševní uspokojení. Konečným cílem naplánované cesty byl již rozbořený, starý, židovský hřbitov v Olomouci. Když mi to sděloval, povzdechl s hlubokým osobním zármutkem. Semitský nos a další obličejové rysy prozrazovaly jeho kořeny. Svým vnitřním světem a způsobem duševního rozložení byl výrazně podobný skvělému českému spisovateli Otu Pavlovi. Bezpochyby v Česku cítil svůj domov, ale duši měl se svým národem. Zní to celkem divně, ale člověk putující mezi kulturami určitý pocit zřejmě zažil. V tomto bodě snad nachází své místo a smysl předmluva mé seminární práce. Archetypy jsou bezpochyby hluboce zakořeněné v lidském vědomí a zmínka o židovském hřbitově vyvolala u mého společníka přirozené pocity.

    Naši „pevnost“ se rozhodl navštívit, protože si oprávněně myslel, že se jedná o faru. Dům s číslem popisným číslo 1 se totiž nachází přímo naproti nádhernému kostelu. Hlavním středobodem našeho rozhovoru byl kostel sv. Václava, který se tyčí v samotném středu obce Cerekvice nad Loučnou. Abych zpestřil náš, do tohoto bodu, celkem „suchý“ rozhovor zmínil jsem se i o svém původu, a abych nějak rozmíchal tuto „suchost“, začal jsem mluvit o hypotetickém původu vzniku názvu mé obce. Když jsme se začali bavit o kostelu sv. Václava a o dalších obcích v České republice, chrámy které zaslouží povšimnutí, a které by v budoucnosti chtěl navštívit. Moje domněnka byla následující: téměř u všech národů chrám se nazývá církví, protože se v něm shromažďují členové církve. Také potomci praotce Čecha v době svatých Cyrila a Metoděje nazývali chrám staroslovanským jménem „cerkov“. Toto pojmenování se zachovává dosud u pravoslavných Slovanů.[1] Jako příklad jsem uvedl ukrajinské slovo „cerkva“. Pán mi rozuměl jenom matně. Následně jsem byl přesnější ve svém vysvětlení a řekl, že toto slovo může označovat nejen společenskou organizaci, ale i budovu, ve které se shromažďují věřící. Když jsem později ověřil své domněnky, tak se ukázalo, že jsou velmi pravděpodobné. Chtěl bych ještě dopsat několik poznámek na téma slova „církev“ v českém prostředí. U Čechů ještě v době Mistra Jana Husa byl dřevěný chrám nazýván církví. Podle takových dřevěných chrámů, nyní už nahrazených kamennými, obdržely i některé obce své názvy, jako Horní Cerekev a Dolní Cerekev u Havlíčkova Brodu, Cerekvice u Litomyšle (jedná se o moji obec), Církvice u Čáslavi a u Litoměřic, Cerekvice nad Bystřici a Cerekvička. Když byla národu českému ve 12. století vnucena kultura latinská, byl zaveden pro chrám název kostel. Toto slovo je latinského původu; bylo vzato z latinského slova castellum, což znamená hrad. [2]

 Toto setkání mě pobídlo ke změně názvu seminární práce. Uvědomil jsem si, že obec, ve které žijí, můžu považovat za historický poklad. Ten je věru bohatý a můžu z něho hojně čerpat a lecčím se i pochlubit. V této kapitole jsem se rozhodl popsat dům, který během století ve vesnici měl největší hodnotu a jsem pyšný, že dnes v tomto domě obývám. Číslo popisné 1 nese fara římsko-katolické církve, která při velkém požáru obce v roce 1840 vyhořela, aby byla poté postavena znovu. Jedná se o jednopatrovou budovu. Fara od roku 1995 již není ve správě římskokatolické církve a duchovním neslouží.[3] V knize Naši u nás v příloze lze nalézt přehled kněží římskokatolické farnosti kostela sv. Václava od roku 1524 až dosud. Většina z nich na zdejší faře bydlela. Ve výše zmíněné knize jsou pečlivě popsané všechny domy obce Cerekvice nad Loučnou a k ní přidružené obce Pekla. U většiny domů, které jsou popsané v knížce Naši u nás, svá vlastní historie se vede od druhé poloviny 18. století. Pokusím se uvést některé údaje, které shledávám zajímavými pro pozorování samotného vývoje obce. Chtěl bych navázat na již už zmíněnou budovu bývalé fary. Bohužel v knize informace o domě s číslem popisným 1 začíná teprve rokem 1900. V tomto roce na faře přebývali farář P. Václav Bek, který se přestěhoval do Cerekvice v roce 1997. Také zde obýval kaplan P. František Brýdl, „příbuzná“ Marie Beková ze Solnice a služka Kateřina Zerzanová z Budislavi, kteří přišli na faru roku 1897. Od roku 1880 zde pobývala kuchařka Antonie Antesová z České Svinové, příbuzná dřívějšího faráře P. Jana Nepomuka Antese, který zde roku 1897 zemřel. V roce 1889 na faru přišel z František čeledín Josef Černý a 1889 z Budislavi služka Marie Zerzánová, sestra služky Kateřiny. P. Václav Bek, který byl „pro dobrotu svou znám široko daleko … a všeobecně P. Vašíček nazýván“, zemřel 30. 4. 1902. P. Václav Bek byl v roce 1898 zakládající člen „Spořitelního a záložního spolku pro Cerekvici nad Loučnou a okolí“ a na první valné hromadě spolku byl zvolen jeho prvním starostou na dobu tří let 1898 – 1903. Starostování „Spořitelního a záložního spolku“, kterému se také říkalo „Kampelička“ však již nedokončil. Ve stejném duchu podobný výčet osob, které uvádí kniha Naši u nás, a které žili na faře, trvá do roku 1960. V prosinci tohoto roku byla farní budova i se všemi hospodářskými budovami i se všemi pozemky převedena výměrem Okresního národního výboru Okresního národního výboru (OVN) ve Svitavách do užívání „Jednotného zemědělského družstva Záhorán“ (JZD) v Cerekvici. Dál můžeme se dočíst, že v současné době je budova někdejší římskokatolické fary ve vlastnictví firmy Ovirtus s.r.o. a bydlící osoby v ní jsou převážně ukrajinské národnosti. Druhá část věty nese zřejmě diplomatický ráz, jelikož z vlastního svědectví můžu v klidu poznamenat, že všechny osoby, které žijí v budově bývalé fary jsou ukrajinské národnosti, ledaže  v následujících letech někdo z mé rodiny už nabude oprávnění požádat o české občanství a následně učiní tento krok.

2.  Obyvatelstvo obce

2.1 Obecné údaje  

Dovolím si připojit další zajímavé informace navazující na předchozí text a vypovídající o obyvatelích v dosti dlouhém období minulého století. Pro začátek několik údajů z dnešní doby. V roce 2008 obec Cerekvice a její osada Pekla měly 291 domovních čísel s 867 obyvateli: 237 domů a 767 obyvatel v Cerekvici, 54 domů a 100 obyvatel v Peklech.

     Do roku 1840 žili obyvatelé Cerekvice nad Loučnou v 39 domech, které samozřejmě měly povětšinou podobu chalup, převážně roubených. Velký požár v noci 14. května toho roku z nich poničil 26 včetně kostela sv. Václava a fary uprostřed vsi. Po tomto zničujícím požáru došlo k obnovení více či méně poškozených nebo skoro zničených stavení a to jak obytných tak hospodářských. Tato nová přestavba se děla již v novém pojetí tehdejší doby, roubená stavení byla nahrazena kamenivem a cihlou a střechy pokryty pálenou taškou. Tak od poloviny 19. století došlo k velké stavební přestavbě většiny cerekvických obydlí a s nimi spojených hospodářských budov včetně poškozeného kostela. Téměř jednorázová stavba či nová výstavba se dotkla ¾ počtu obydlí poničených ohněm. Mimo to nastal v 2. polovině 19. století další stavební rozvoj obce výstavbou nových domů mimo střed vsi, který plynule pokračoval v následujícím dvacátém století a vlastně pokračuje dodnes na počátku 21. století. Nejstarší záznamy o obyvatelích a udávané údaje o osobách pochází ze 17. století. Jména obyvatel, hospodářů a jejích rodinných příslušníků jsou zaznamenana jen za posledních 200 – 250  let. Bohužel informace, ze kterých lze čerpat o životě obyvatel obce, jsou velmi skrovné, přestože jich není málo. Jedná se především o pozemkové knihy, urbáře litomyšlského panství, soupisy poddaných, matriky obce a školy, kroniky (obce, farnosti, školy), matriky narozených, oddaných a zemřelých, regionální historické či vlastivědné literatury a jako další zdroj lze uvést také osobní vzpomínky a sdělení žijících tamních obyvatel. Samozřejmě, že nemám v úmyslu vyprávět o historii a vývoji všech domů do první poloviny devatenáctého století, ale chtěl bych zaznamenat některé zajímavosti, které se vkládají do tohoto časového rozpětí. Myslím si, že vývoj obce nelze skutečně pochopit bez náležitých poznámek o životě tamních obyvatel.

2.2.  Číslování domů 

  Musím poznamenat, že vážná změna v číslování domů v Cerekvici proběhla roku 1804. Tak například stavení na návsi, postavené západně od fary, neslo od roku 1771 číslo popisné 1 a teprve při změně číslování domů dostalo čp. 2, které nese dosud. V roce 1774 v tomto stavení s čp. 1 žili manželé Václav a Anna Fikejsovi a v tomtéž roce Anna zde na svět přivedla dvojčata Václava a Žofii. O čtyři roky později zde byl ubytován voják Jakub Pek s manželkou Marianou, kterým se zde narodil syn František. K prvním dvojčatům Fikejsovým přibyla 28. 4. 1780 dvojčata další: Jakub a Mariana. Václav Fikejs má u jména označení „Caupo“, což je šenkýř, hostinský. V letech 1799 – 1802 je na tomto gruntu čp. 1 uváděn František Jetmar. Státek či grunt s číslem popisným 3 také se nazýval „rychta“ či „na rychtě“. Nachází se v rohu návsi za kostelem sv. Václava. Patřil k největším cerekvickým statkům, když jeho držitel v roce 1548 platil vrchnosti z pronajaté půdy 49 českých grošů, zatímco ze statku Huráňova (čp. 13) hospodář platil o groš méně. V 17. století statek patřil Ryšavým, k nimž se přiženil Pavel Klodnar, který přijal příjmení manželky. Jeho syn Václav Ryšavý měl dceru Dorotu, která se provdala za Jiřího Huráně do čp. 13.

2.3. Nejstarší rod v Cerekvici nad Loučnou

 Další zajímavou zmínkou je právě dům s čp. 13 a obývající v něm rod Huráňových. Do roku 1804 dům byl označen číslem popisným 5. Rod Huráňů je nejstarším rodem v Cerekvici, který setrval na čp. 13 dodnes, po dobu více jak 470 let od první písemné zmínky o něm v urbáři litomyšlského panství z roku 1548. Huráňova rodinná kronika z minulého století uvádí: „Všechny statky v Cerekvici vyměnily za poslední století svého majitele – a mnohé několikrát. A přece ne všichni, jedni zůstali – Huráňové. Ze jmen, i když ne na původním statku zůstalo ještě Jetmar.“ Poslední potomek Jetmarova rodu Jan Jetmar zemřel v roce 1963. Dnes je stavení čp. 13 ve vlastnictví Jiřího Huráně, který budovu řádně upravil ze stavebního hlediska, včetně pěkného vnějšího pláště. Avšak i rodu Huráňových hrozí zánik. Jiří Huráň  měl z druhého manželství syna Jiřího, který jako nezletilý zemřel tragicky 20. 10. 2008. Touto vzpomínkou vzdávám úctu mladému chlapci, kterého jsem krátkou dobu znal osobně. Z prvního a druhého manželství Jiří Huráň má dohromady dvě dcery. Podle „Kroniky rodiny Huráňovy“ prvním známým majitelem gruntu byl Štěpán Huráň uvedený v urbáři litomyšlského panství z roku 1548. Toho roku Štěpán platil z přidělené mu poddanské půdy o sv. Jiří daň 48 grošů a totéž na sv. Havla (24. dubna a 16. října). Při prvním číslování domů roku 1770 byl Huráňův grunt označen čp. 5. Po Štěpánovi převzal hospodářství pravděpodobně jeho syn Jakub, který zemřel v roce 1615 a zanechal po sobě manželku Annu s pěti dětmi: čtyřmi syny (Jiřím, Janem, Ondřejem a Václavem) a dcerou Ludmilou.

 Pravděpodobně už v roce 1618 se statku ujal Jakubův nejstarší syn Jiří Huráň (1593 – 1657). Roku 1621 Jiří koupil louku od Jiříka Václavkova. S manželkou Kateřinou (1595 – 1647), rozenou Kolínovou neměl Jiří mužské potomky, jen dceru Maryanu. Ta se 8. 2. 1643 provdala za Jakuba, syna Jana Svatojanského ze sousední obce Hrušová. Po příchodu do Cerekvice získal Jakub nejen nevěstu a grunt svého tchána, se kterým společně hospodařil do roku 1657, ale i nové příjmení své manželky. Jakub Huráň (Svatojanský) se dva roky po smrti svého tchána oženil podruhé. S novou manželkou Annou měl sedm dětí a celkem 40 roků hospodařil na cerekvickém statku.

2.4. Proslulý cerekvický rodák 

Jistě bychom našli spoustu dalších zajímavých osudů a rodů, které jsou spojené s životem mé obce a které jsou pečlivě shromážděné v knize Naši u nás. Bohužel většina z popsaných 243 domů se týkají buď dnešní doby, nebo překračují pro účel mé seminární práce hranici první poloviny devatenáctého století. I přesto si nedokážu odpustit, abych nenapsal o dalším rozporuplném osudu z minulého století. Jedná se o příběh velkého sportovce, který se proslavil jako olympijský vítěz. Narodil se 27. října 1895 v domě čp. 19 uprostřed obce. Jeho otec Josef Ventura byl učitel a působil na několika místech, jak to bývalo obvyklé v tehdejší době. Nakonec zakotvil s rodinou ve Vysokém Mýtě jako okresní školní inspektor. Františkův děda František Ventura byl po dvě funkční období starostou Cerekvice.

      František po vychození Obecné školy navštěvoval do roku 1907 Měšťanskou školu v Novém Bydžově, kde jeho otec právě učiteloval. Opět kvůli povinnostem otce se musela Františkova rodina přestěhovat na Vraclav, která se nachází v několika kilometrech od Vysokého Mýta, kde František v roce 1915 maturoval na tamním gymnáziu. Místo studia práv dobrovolně nastoupil k vysokomýtskému jezdeckému a střeleckému pluku č. 2. S plukem odjel na ruskou frontu a v po skončení první světové války bojoval v řadách nově vzniklého Československa v československém jezdeckém pluku č. 9 na Slovensku. František zůstal v armádě a v roce 1920 absolvoval jezdeckou školu v Pardubicích, odkud se vrátil k pluku do Vysokého Mýta. Na podzim téhož roku se oženil s Marii Drbohlavovou. Působil jako učitel jízdy na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Vedle svého zaměstnání plně se věnoval jezdeckému sportu, ve kterém brzy dosáhl značných úspěchů a mimořádných výsledků. Zvítězil například v roce 1922 ve skoku na koni na dostihovém závodišti v Praze Chuchli. Následně odjel na jednoroční stáž do Francie a v roce 1923 se začal připravovat na blížící se olympijské hry v Paříži. Místem přípravy si vybral výcvikové středisko ve Staré Boleslavi, avšak kvůli zranění nakonec do Paříže na VIII. olympijské hry nejel. Opět působil jako učitel jízdy ve vojenské jezdecké škole, tentokrát v Pardubicích. František proslul mnohými úspěchy jak doma tak i v zahraničí. Vyvrcholením pak bylo jeho vítězství na IX. OH v Amsterodamu. 12. srpna 1928 ve skokové soutěži 46 jezdců ze 17 zemí dojel na svém koni Eliotu jako první, a tím získal pro Československo první zlatou medaili v jezdeckém sportu. Olympijský sen každého sportovce mu předávala sama holandská královna Wilhelmina. V dramatickém závodu plném napětí nadporučík František Ventura zvítězil až po rozeskakování, při tom těžké překážky jako jediný překonal bez chyby. Po závratném úspěchu byl povýšen na kapitána a s ostatními jezdci přijat u prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka.  Opět kvůli zranění nebyl schopný se zúčastnit olympijských her v Berlině v roce 1936. Zde však působil jako skokový rozhodčí. Po vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava byla likvidována československá armáda. Proto František Ventura odešel do penze a přijal civilní zaměstnání. Po druhé světové válce mohl opět provozovat své životní zaměstnání, avšak již v roce 1947 byl opět penzionován. Poté pracoval jako správce hřebčína v Kyjově a Mašlíně. Následně byl přeložen do Karlových Varů. Během totalitního komunistického režimu byl František Ventura pronásledován, zbaven podplukovnické hodnosti a měl zakázané přebývání v Praze, kam se mohl dostat teprve v roce 1958 a mohl se stát předsedou jezdeckého klubu na Bílé Hoře. Zemřel tři roky po smrti své manželky Marie v roce 1969 v Praze. Během komunistické nadvlády nebyl ani po své smrti rehabilitován. Před počátkem druhé světové války, v roce 1939, jeho kůň Eliot byl s největší pravděpodobnosti zastřelen na příkaz Ministerstva národní obrany, aby nepadl do rukou německé armády. Existuje i druhá verze, podle které k zastřelení došlo později. A to v souvislosti s atentátem na Heydricha a následném zatčení majitele hotelu Veselka v Pardubicích, který měl Eliota v držení. Životopis Františka Ventury by se mohl zdát až příliš dlouhý, pokud se jedná o práci na téma „Vývoj mé obce do 1. poloviny 19. století“. Ale považoval jsem za nutné napsat ho v takové míře, protože v řadě publikaci čtenář nachází chybné údaje o životě Františka Ventury, a to včetně data narození a úmrtí. Dokonce podle vyprávění mé mladší sestry během jednoho výletu do Kladrub nad Labem (nejsem si jistý, jestli se skutečně jedná o mnou uvedenou obec), průvodce v místním hřebčíně sdělil, že František Ventura byl narozen „jenom“ v Cerekvici. Na což učitel, jako hrdý Cerekvičan, oponoval, že se narodil v Cerekvici nad Loučnou, aby si někdo nepomyslel, že se jedná o nějakou jinou Cerekvici. Průvodce mu to prý za pravdu uznat nechtěl, a tak došlo k vášnivé debatě, která byla pro žáky základní školy v Cerekvici nad Loučnou dosti vtipná.          

3. Stručný historický vývoj obce Cerekvice nad Loučnou

Lokalita Cerekvice nad Loučnou se prvně připomíná v listině krále Vladislava litomyšlského premonstrátskému klášteru údajně z 20. Ledna 1167 ve tvaru „ … cum flumine Dezna a ponte, qui est in louis pratis, usque villam Cerekuice… “.[4] Na stránkách věnovaných přímo mé obci je uváděno jako první písemná zmínka o vesnici ještě dřívější datum. Jedná se o rok 1132. Na základě listiny vratislavského biskupa z roku 1347, jež učinil majetkové narovnání mezi litomyšlským biskupstvím a kapitulou, připadla ves Cerekvice biskupské kapitule. Po roce 1547 byla ves Cerekvice nad Loučnou součásti litomyšlského zámeckého panství. Kostel sv. Václava v Cerekvici, uváděn již v roce 1358, se stal farním kostelem až v roce 1567. Po zániku patrimoniální správy v roce 1848 byla obec Cerekvice nad Loučnou v letech 1850 – 1945 součásti politického okresu Litomyšl.    

   Je těžké si nepovšimnout velmi výhodné polohy obce z geopolitického hlediska, mluvíme-li o teritoriu Česka. Cerekvice ležela na trase tzv. Trstěnické stezky, která byla v té době jednou ze spojnic Moravy a Prahy. Obec Cerekvice nad Loučnou se nachází uprostřed dvou velmi významných historických měst – Vysokého Mýta a Litomyšlí. Prvnímu král Rudolf Habsburský změnil statut města na královské věnné město. Po krátkém rozmyšlení jsem se rozhodl věnovat Litomyšli vlastní kapitolku, protože měla bezprostřední vliv na okolní vesničky, včetně Cerekvice. Litomyšl je také důležitá z hlediska pochopení samosprávy, jelikož se jedná o město, které mělo před obdobím husitských válek silně zřízené biskupství.  

 V roce 1307 byl zde zaznamenán pobyt vojska císaře Albrechta. V roce 1350 byl vybudován nový dřevěný kostelík. Kostelu sv. Václava věnuji následně zvláštní kapitolu.

 O prvním známem rychtáři první písemná zmínka pochází z roku 1366 a se jedna o jakéhosi Niklina.

 Roku 1421 byl zaznamenán průchod husitských vojsk obcí Cerekvice nad Loučnou. Vojska vyplenila kartuziánský klášter v sousední obci Tržek.

Již v roce 1680 v obci existovala farní škola. V roce 1794 byla postavena nová obecní škola, která se nacházela na místě současné pošty. V roce 1798 při průchodu ruských vojsk na faře byl ubytován velitel Borodin. V roce 1813 vesnici bylo vedeno spousta zajatých francouzských vojáků po bitvě u Lipska.

 V roce 1830 byl vybudován nový kamenný most na místo původního dřevěného, který byl několikrát stržen záplavami. [5]

 Podrobné údaje ukončím rokem 1840. Velký požár v noci 14. května toho roku poničil 26 domů z 39, včetně kostela sv. Václava a fary. Po tomto zničujícím požáru došlo k obnovení hospodářských a obytných stavení. 

5. Litomyšlsko

V současné době Cerekvice patří do dobrovolného svazku Mikroregionu Litomyšlsko, který byl založený v roce 2001. Tímto chci naznačit, že vývoj obce Cerekvice nad Loučnou byl přímo podmíněn společenským, kulturním a církevním vývojem sousedního města. V této krátké kapitole bych se chtěl více zaměřit na vývoj Litomyšle z hlediska samosprávy, protože vyprávění o kulturních, historických a architektonických jevech by jistě mohlo sloužit k napsání samotné seminární práce ne-li celé knihy o tomto skutečném pokladu, který se právem chlubí svým zámkem-památkou UNESCO.

  Litomyšlí procházela obchodní cesta evropského významu. Řeč jde o tzv. Trstěnickou stezku. Za důležitou zmínku považují to, že tato cesta vedla také i přes moji obec. Tato hypotetická východo-západní stezka vedla pravděpodobně přes Čechy a Moravu do Pobaltí a v 10. století byla hlavní spojnici západní a východní Evropy, po které proudilo zboží. V historických pramenech se objevuje stopa o Trstenické stezce v Kosmově kronice, která zmiňuje Litomyšl jako hrad na stezce. Toto potvrzení nacházíme například v Kosmově kronice k roku 981.

 V souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství bylo v Litomyšli roku 1344 zřízeno biskupství, jež po církevní stránce spravovalo část severovýchodních čech a severozápadní moravy. Z řad premonstrátů byl vybrán první litomyšlský biskup jménem Jan. Druhým litomyšlským biskupem byl Jan ze Středy, jenž působil především jako kancléř císaře Karla IV. Do Litomyšle, ve které nepobýval, uvedl roku 1356 augustiniány, kteří pěstovali především literaturu a vědu.[6] Další z litomyšlských biskupů Jan Železný se stál známým jako zásadní odpůrce Mistra Jana Husa. Husitské války přinesly de facto zánik litomyšlského biskupství a augustiniánského kláštera. Právně však biskupství existovalo ještě dlouho.

 Přibližně od roku 1432 Litomyšli vládli Kostkové z Postupic, kteří svojí moc a vzestup zajistili jako husitští hejtmani. Po bitvě na Bílé hoře bylo obyvatelstvo postupně rekatolizováno.

 Po tomto rodu se dalšími majiteli stali Pernštejnové. Vratislav II. z Pernštejna nechal postavit litomyšlský zámek a působil také jako nejvyšší kancléř království a byl prvním Čechem, který se stal nositelem Řádu zlatého rouna.

 V 19. století město ztrácelo na významu. Hlavním důvodem bylo vedení významných železničních tratí mimo město.

6. Příklady samosprávy v obci Cerekvice nad Loučnou

   Musím na rovinu napsat, že tuto kapitolu píši s velkou nelibosti, jelikož shánění potřebných materiálů bylo náročné, ale zároveň si plně uvědomuji, že tato kapitola je nezbytnou pro splnění účelu a úkolu na předmět Veřejné správy. Bohužel ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli nebylo umožněno z jasných důvodů kopírování a fotografování potřebných pro mě částí. Proto nedokážu popsat s potřebnou přesností náležité údaje týkající samosprávy mé obce, což výrazně snižuje hodnotu sdílnosti textu. Na druhou stranu se pokusím uvést nějaké obecné rysy a udělit subjektivní známku úrovni samosprávy obce do první poloviny devatenáctého století.

     V Archivu obce Cerekvice nad Loučnou kniha č. 1 jsem nalezl spoustu pečlivě nashromážděných údajů, které právně řídily život obce počínaje rokem 1772. Bohužel kvůli neobvyklé kaligrafii a stavu, ve kterém se archiv dochoval za poslední století, jsem mohl jen těžko rozluštit napsaný text. Důležitým údajem byl například počet obecný. Jednalo se o nájmy na šest let, které byly rozděleny do jednotlivých kousků a půjčené pod úrok. Například za rok 1815/1816 jsem rozluštil záhlaví, kde se jednalo o obecních bytech a sumě všech příjmů a výdajů. Na dalším listu nacházíme „Obecní součet“, kde jsou podle jmen rozdělené jednotlivé byty a s nimi spjaté povinnosti, splacení nájmů, úroků atd. V archivu jsem nalezl mnoho ručně psaných dokumentů, které z hlediska dnešní doby řeší občanskoprávní vztahy. Například jsem byl schopný rozluštit text o rolníkovi Janu Strevisovi, který vypůjčil sobě „Z obecné kasy Cerekvické státní obligace od roku 1834 vydané jedna na 200 zl. drahá“.

 Uvedu pro lepší zpřehlednění další dokument, doslovně tak jak byl napsaný v uvozovkách: „Antonín Dejl truchlář č. 62 v Cerekvici žádal by se jemu prodal kousek Obecních pozemku před okny u jeho chalupy č. 62 by sobě na něm přístavek chalupy mínil byli předvolaný sousedící občané, kteří dělali naroky skrze vodu by měla volný odtok asyce p. Josef Jetmar č.22, Václav Jetmar č. 23, Josef Kroulík mlynar č. 24 a Josef Konička č. 28 z obecního uřadu František Ventura představeny p. Matěj Sykl ob. radni Václav Brychta vybor, Dvořák Josef vybor, De bylo Ant. Dejlovi povoleno a 5 zl. Prodáno bylo 2 lokte širky a sáh delky kousek ob. pozemku amuže ten sámy přivolenim tykajícich sousedu a zastavěti dále vyminili sobě sousedí že Antonin Dejl a žadný jeho nástupce chalupy nesmi vjezd do dvorka před okny uřeky navažeti vyšiti a ani řeku oužiti a vše takovém stavu držeti jak se dosuď nachazí Antonin se uvoluje tuto vyminku plniti.“[7] Dole v pravém rohu se nachází místo a datum sepsání dohody: Cerekvice nad Loučnou 22. dubna 1844 (?1874?) a podpis toho času představeného, jinými slovy starosty obce Františka Ventury.

  V samotném velmi tlustém archivu bylo k povšimnutí spousta tabulek. Jedna, kterou jsem rozluštil, byla se záhlavím „Příjem obecní z roku 1879“. V levém krajním sloupci byla pečlivě očíslována od 1 do 10. Další kategorie se jmenovala „jméno příjmu“. V této kolonce najdeme výrazy:  přebytek, nájem řeky, úrok ze státních obligaci a losu, úrok obecních chalup, koupení pozemků atd.

 Z hlediska úrovně dnešní samosprávy provázané technickou vyspělostí a byrokratickou propracovaností snahy našich předků se můžou zdát jen nepovedeným vtipem. Myslím si však pravý opak. Dovoluji si tvrdit, že občané Cerekvice nad Loučnou se mohli spolehnout na čestnost, vnitřní organizační pořádek a za tehdy exitujících podmínek nanejvýš možně propracovanou kvalitu samosprávy. Třeba se jedná o můj pouhý subjektivní dojem, ale při svém tvrzení jsem se snažil vžít do kůže Cerekvičana 18. století s jeho chápáním organizace samosprávy.                      

Kostel sv. Václava v Cerekvici nad Loučnou

Pro mě je symbolické, že svoji seminární práci začínám a končím vyprávěním o kostelu sv. Václava. Jsem se rozhodl věnovat tomuto kulturnímu pokladu vlastní kapitolu.

Farní kostel sv. Václava se připomíná již r. 1358. Původně se pravděpodobně jednalo o dřevěnou kapli. Roku 1576 byla vystavěna kamenná věž (za hraběte Vratislava z Pernštejna), která měla 4 zvony, nejstarší z roku 1473. Dne 19. května 1840 vznikl rozsáhlý požár, který zničil skoro celou ves. Vyšel ze statku č. 7 a vítr jej přenesl na faru, kostel a ostatní stavení. Požár byl natolik zničující, že zůstala jen škola a několik chalup. Kostel musel být rekonstruován, jelikož byl celý poničený. Nejcennější věci uvnitř kostela byly zničeny: zvony, varhany, oltář i obrazy. Podařil se zachránit jen archiv (matrika). Byla povolena stavba nového kostela roku 1845 a rozpočet byl stanoven na 13839 zlatých. Roku 1846 byl zhotoven stavební plán a roku 1847 se počal stavěti kostel nový už zděný, prostornější, který stojí dodnes. 22. prosince 1850 byl slavnostně vysvěcen, aby sloužil na další léta všem věřícím. Nové zvony posvětil královéhradecký biskup na jména Václav, Antonín a Kajetán. Zpočátku zůstal oltářní prostor prázdný. Ostatní výzdoba a zařízení byly pořízeny v pozdějších letech za přispění vrchnosti a z milodarů. [8]

Za 144 let se výzdoba kostela změnila. Za hlavním oltářem byla zazděná pískovcová deska přenesená ze staré zvonice, na níž jsou znaky pernštějský a Marie Manrique de Lara. Nad oltářem je obraz Zavraždění sv. Václava u dveří staroboleslavského kostela.
 

Na konci knihy Na pomezí Čech, Moravy a Slezska poslední letma zmínka je věnována kostelu v Cerekvici. Zde se prý měla vyskytovat velká polychromovaná řezba Svaté rodiny, která byla převezena v 19. století do kostela v Bohuňovicích a nahrazena sádrovou obdobou.

Musím konstatovat, že kostel sv. Václava je vzácní kulturní památkou.

Závěr

  Své seminární práci jsem věnoval dostatečně času a úsilí, abych vytvořil skutečně hodnotný, přehledný, zajímavý text, na který bych se rád podíval, abych osvěžil své vzpomínky na léta strávená v obci Cerekvice nad Loučnou, pokud se v nejbližších letech odstěhuji někam pryč v hledání nové životní zastávky. Se splněním podmínek týkajících se obsahu, stylistiky, gramatické úpravy a odpovídající struktury nejsem absolutně spokojený, jelikož jsem nedokázal s pedantickou přesností „upravovat, vyhledávat, strukturovat a stylizovat“. Kvůli své přirozené lenosti a  zápalu v průběhu práce jsem nedokázal najít všechny citace, údaje atd., týkající se kapitol o Litomyšlsku nebo kostelu sv. Václava. Když jsem srovnával zdroje, tak k pozorování byly většinou stejné údaje obalené různou interpretaci, což mě připravilo o snahu hledat každou citaci, kterou jsem použil ve své seminární práci. Z tohoto hlediska nemohu nárokovat na absolutní autorskou „suverenitu“. I přesto, že se někomu může zdát, že jsem obešel „hrabání se“ v údajích, historických peripetiích a suchých faktech a nechal v některých částech pouze minimální stylistickou úpravu, dovoluji poznamenat, že má seminární práce v žádném případě nenárokuje na formu vědeckého stylu, dokonce některé prvky můžeme zařadit do kategorie umělecké literatury. Pro mě bylo mnohem důležitější přinést do vyprávění o mé obci svůj vlastní ráz, tvůrčí originalitu a jakousi dynamiku, kterou by čtenář mohl spatřit při čtení mé seminární práce.

Samotná práce a čas, který jsem věnoval napsání „seminárky“ pro mě byly velmi užitečné. Dozvěděl jsem se spoustu nových informaci, musel vyplnit bratrský list do Státního okresního archivu Svitavy v Litomyšli, kde jsem potkal jednoho pána, který mi pomohl rozluštit potřebné úryvky, a který sám navštěvuje archiv již třicet let. Jsem také poprvé navštívil vesnickou knihovnu. V tomto bodě bych chtěl vyjádřit slova poděkování pracovníkům Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli v čele s ředitelem Oldřichem Pakostou za jeho vstřícné jednání a dalšímu panovi (na jméno jsem se neptal, ale zmínil jsem ho v kapitole „Příklady samosprávy…“), který mi pomohl s rozluštěním některých údajů. Nedokázal bych nevzpomenout na pracovníky vesnické knihovny. Zde mi byla půjčena kniha „Naši u nás“, která byla v době mé návštěvy v prodeji.  

Prameny

• Kučera, M. Naši u nás, Cerekvice nad Loučnou 2010
• Sborník práci ze společenských a přírodních věd, Pomezí Čech, Moravy a Slezska, Litomyšl 2012
• Skřivánek, M. Litomyšl, Paseka, Praha – Litomyšl, 2006
• Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Archiv obce Cerekvice nad Loučnou, kniha č. 1
• Archiv obce Cerekvice nad Loučnou 1771 – 1945 (Inventář). Předchůdci obecní samosprávy do roku 1850. Litomyšl 2002
• Dr. Matějka, B., Štěpánek, J. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresku Litomyšlském. Nákladem archeologické komise při české akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Praha 1908
• AIJ Umělecké památky Čech. Československa akademie věd, Ústav teorie a dějin umění Academia Praha 1977. Vědecký kolektiv.

• https://cerekvice.eu/